Pohadky

O princezně na hrášku

16. září 2007 v 13:29 | Dominik
Byl jednou jeden princ a ten se chtěl ženit, ale protože byl příliš vybíravý, chtěl jenom opravdu pravou princeznu. Na to, aby vysvobozoval Šípkovou Růženku, byl příliš líný, skákat za ropuchami, hledat na nich korunku a pak je oblizovat, na to zas neměl žaludek. Byl to prostě princ, lenoch jak se patří. A tento líný tvor, co k nám sešel z hor, vypsal celokrálovské výběrové řízení na funkci manželky pro něho.
Vdavekchtivé ženské se sbíhaly ze všech koutů a snažily se přesvědčit kralevice, že právě ony jsou ty pravé princezny. Princ jim připravil spousty úkolů. Princezna je přece líná, nafrněná, uštěpačná, nedůtklivá, nepříjemná, vztahovačná, pyšná, nepříjemná a vůbec krásná bytost.
Proto dával princ úkoly jako rozřezat metr dřeva motorovou pilou Husqvarna, upéct Bažanta à la Divočák na ochočeno, ušít troje šaty, vyprat princovy špinavé spodky (pravděpodobně nejtěžší úkol), zašít jeho ponožky (také neprané), zamést komnatu kartáčkem na zuby a tak dále. Zpočátku na to adeptky skákaly a hbitě a hravě plnily úkoly. Princ je okamžitě diskvalifikoval a nechal je vyhodit, pravá princezna přece nepracuje. Ven ale tuto informaci pronesl kuchtík, který prince tajně marně miloval, a tak se mu chtěl za to, že jeho city neopětuje, pomstít. Ženské zaplesaly, začaly drhnout nosem o skalní masiv, aby měly pršáčky, a nad každým úkolem už jen profesionálně ohrnovaly nos. Princ byl zmaten. Tolik pravých princezen, že si nemohl vybrat. A tak zašel za kuchtíkem pro radu. Ten chtěl nejprve předem francouzák, ale nakonec se spokojil s odměnou až po poradě.
"Princi," řekl opravdu sladkým hlasem, "zkuste se začíst do knih ve vašššší knihovně," a už špulil pusu.
Princi se sice zvedl kýbl, ale slovo je slovo, a tak přetáhl milého kuchtíka přes hlavu montérským francouzským klíčem a kvapně odcházel od omráčeného homosexuála do knihovny.
Tam se po týdnech hrabání v knihách dočetl o pohádce o princezně na hrášku. Pravá princezna se nedokáže vyspat na sto matracích, které jsou na sobě, když je ta nejspodnější podložená hráškem. I nechal přinést požadované množství matrací a podložil je hráškem. Znavené vesnické ženy ale vesele chrupaly, a to i když později vrchní matraci podložil kokosovým ořechem. A tak postupem času vyhodil i mlynářovu dceru, která byla opravdu krásná, milá a hodná.
To už ale k hradu přijel kočár a ven vystoupil její majestát princezna. A ta teda byla. Nos - pršák takový, že jeho špička končila mezi očima a nozdrami jí bylo vidět až do hlavy, kde to zelo prázdnotou. Když před ní někdo nahlas promluvil, z hlavy zaševelila ozvěna. Rty měla vycpané od plastického chirurga tak, že vypadaly jako ohrnuté gumáky. Její tělo halila průsvitná hedvábná róba, která dala vyniknout jejím chlupatým nohám, na kterých měla upletené copánky s mašličkami. Ověšená šperky jak vánoční stromeček. Tato krasavice vstoupila do komnat prince, který si v prvním okamžiku myslel, že si pro něho přišel rohatej. Když ho dvorní psychiatr uklidnil koňskou dávkou sedativ, dal princezně úkoly.
Ta při pohledu na dřevo omdlela. Nemohli ji ničím probrat. Nepomáhala studená voda, facky, čpavek, kyselina sírová - nic. Tak ji položili na lože ze sta matrací, pod kterými byl schován hrášek. Princezna vylítla jak vopice na gumičce. Začala všem sprostě nadávat, že kam ji to položili, že ji to hrozně tlačí do hrbu.
"To je ale pěkná slepice!" řekl si princ.
A protože měl hlad, nechal si ji udělat na hrášku. A tak měl princeznu na hrášku, přesně jak chtěl. Moc moc moc si pochutnal, pak dlouze a vášnivě políbil kuchtíka a byl s ním šťastný až do smrti.

Kocour v botah

16. září 2007 v 13:28 | Dominik
Byl jednou jeden Janek. Byla to andulka (papoušek) a patřila jednomu Lukášovi. A ten Lukáš byl moc chudý. Jediná jeho obživa byla produkce Janka. Jenže Janek nebyl moc ukecaný andulka, a tak většinu roku měl Lukáš bídu s nouzí nastěhovanou v chalupě. Postupem času musel prodat Hi-Fi věž, která mu byla stejně na nic od té doby, co mu odpojili elektřinu. Jednou ráno, když chtěl jít do města s papouchem, našel v kleci místo Janka kocoura. Lukáš propadl beznaději. Janek byl sežranej nějakým vypelichaným kocourem. Ale kocour věděl, co se sluší a patří, a s Lukášem se o papouška rozdělil. Lukáš už se chystal, že se oběsí, když tu kocour promluvil:
"Co blázníš, chceš se zabít?"
Lukáš se lekl, ujely mu nohy a už visel. Nebýt toho, že trámy byly shnilé a lano zpuchřelé, možná by zde pohádka končila, ale jelikož trámy byly jako z perníku a lano stálo taky za. no nestálo za nic, tak to milý Lukáš přežil jen s odřeninami. Barák mu ale spadl na hlavu. Vyškrábal se ven, kde už na něho čekal kocour.
"Sežeň mi boty a odměním se ti bezstarostným životem," zamňoukal kocour a urovnal si fousky.
Lukáš zprvu nevěřil svým očím. Kocour, který mluví a chce boty. Ale protože byl ještě trochu zblblý z toho věšení, a hlavně připitomělý z toho, jak mu spadnul barák na škebli, tak se vydali k místnímu obuvníkovi. Kocour si vybral boty na podpatku, zdobené perletí, celé z krokodýlí kůže. Lukáš zaplatil posledními dvěma sty tisíci, co měl náhodou u sebe.
"A jsem na mizině," prohlásil, když mu po třech dnech došlo, co udělal.
"To nic…" utěšoval ho kocour a vykračoval si v nových botkách vedle bosého Lukáše.
"Co budu dělat?" hořekoval Lukáš a vzpomínal na zlaté časy s Jankem.
"Hoď se do klidu, nemáš vůbec žádný problém," snažil se mu spravit náladu kocour.
"Jak to, že nemám? Nemám peníze, dům, jsem chudej jak kostelní myš!"
"Myš…" zopakoval zasněně kocour a mlsně se oblízl.
A tak šli a šli a šli, až došli do království, kde hledali pro princeznu ženicha.
"Teď je na mě, abych se ti odvděčil!" řekl kocour a vydal se ke králi.
Král uvítal kocoura jako pána. Obdivoval jeho krásné drahé boty. Kocour mu vyprávěl o daleké cestě, kterou vážil až sem, protože slyšel, že hledají ženicha pro svou dceru. Král byl nadšen. Okamžitě kocoura se svou dcerou oženil. Kocour z toho byl ještě chvíli na větvi, ale než se vzpamatoval, byli svoji. Zjistil, že princezna je docela kočka a že to mu jako kocourovi vyhovuje. Vyjeli si ven v kočáru. Lukáš ještě ležel u brány a čekal na svého kocoura, až mu pomůže a odmění se mu za boty.
Kocour opravdu nezapomněl a udělal z Lukáše svého poskoka. Lukáš musel cídit jeho boty, leštit trůn, jablko, žezlo i korunu, a když měl všechny povinnosti splněné, mohl kocoura hladit. Lukáš byl vždy trochu prostomyslný, a tak mu to ani nevadilo. Měl zbytky z toho, co kocour nedojedl, mohl spát na zemi u jeho postele a hlavně měl jistotu, že zdejší lana a trámy jsou určitě dostatečně pevné…
A tak si žil a žil, až jednoho krásného dne mu došlo, že kocour se má líp. Sebral mu boty, dal je do bazaru a za stržené peníze si koupil papouška. Andulku. A dal mu jméno Janek. Odešel z království, našel si pěknou chajdu a tam si žil klidně a spokojeně až do dne, kdy ho zase navštívil jeden vychytralý kocour. Ale to už je jiná pohádka. Nebo není…?
Jo, nutno dodat, že bez bot pozbyl kocour svých výhod, princezna se s ním rozvedla a vzala si Lukáše, který konečně vedl bezstarostný život… Uf, na to jsem málem zapomněl 87)

O smolickovi

16. září 2007 v 13:26 | Dominik
Žil byl v lese jelen. A ten jelen jednoho dne nalezl v lese chlapečka, který se přilepil k borovici smůlou. Jelen si ho vzal domů a začal mu říkat Smolíček. Milý Smolíček, lehce zmaten, si ani neuvědomil, že by ho měli vychovávat jeho rodiče, a tak vzal zavděk starým paroháčem. Však měl jelen Smolíčkovy nemístné poznámky denně na talíři:
"Kde máš tu svoji? Ta ti zahejbá tak dlouho, že sis nechal ty parohy pozlatit?"
Jelen to přecházel mlčením. Nemohl za to, že mu rostly zlaté parohy, protože jeho laň mu byla nevěrná tak dlouho, že kdyby žili spolu, slavili by zlatou svatbu. Takhle mu jen zezlátly parohy.
Smolíček byl pěkný pacholek. Nechával si sice říkat Pacholíček, ale to nezakrývalo fakt, že to byl pěkný grázlík. Doma nepomáhal, neumýval po sobě korýtko, když schlamstnul svou dávku sena (a to ještě užíral jelenovi). Když jelena trápily blechy, které chytil v místním nevěstinci od prodejných srnek, Smolíček se mu jen smál. Jelen poznal, že je nejvyšší čas se fracka zbavit, což v Smolíčkových čtyřiceti letech nebylo rozhodnutí ukvapené.
Jelen tedy odcházel schválně z domu a dával Smolíkovi Pacholíkovi příležitosti se osamostatnit. Jeho snaha ale vycházela nadarmo. Smolíček, místo aby se o domácnost staral, vařil si a pral - pořádal párty a zval na ně jezinky z dalekého okolí. Jedna se mu obzvlášť líbila, jenže byla pod lesním zákonem (že s lidmi nesmí nic mít), a tak Smolíček vždycky utřel hubu (obrazně samozřejmě). Stále líčil různé pasti, dával do rosy, kterou jezinky pily, notné dávky rumu, ale jezinky, bytosti éterické, něco snesly. Nikdy nebyly opilé dřív než pacholek Smolík, a tak málokoho překvapilo, když přiopilé jezinky chtěly Smolíčka potrápit a vytáhly ho z baráku. Nesly si ho do doupěte, protože takového pařmena potřebovaly do tlupy. Smolíček se začínal probouzet z limbu a viděl, jak rozjívené jezinky (mimochodem ty nejhnusnější ze všech) si ho odnášejí do doupěte. A protože Smolíček tušil, že si ho tam nenesou pro ozdobu, začal řvát o pomoc:
"Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka jezinky pryč nesou."
Jezinky se zhrozily této opilecké písně a spustily jiný nápěv.
"Smolíčku Pacholíčku, neboj se ani chviličku, jen třikrát se s tebou zahřejeme a hned zase půjdeme," smály se divoce přiožralé jezinky.
Smolíček, když zjistil, co po něm ty obludy chtějí, začal řvát ještě více:
"Za hory za doly, mé zlaté parohy, pojďte si pro mě, jezinky už mají Smolíčka skoro v domě!"
Jelen to hořekování slyšel, ale byl rád, že se nevděčného fracka zbavil. Vesele si povídal s divokými kanci, kam půjdou příště za babama, a nějaký Smolík ho nemohl vytrhnout.
Jezinky už byly skoro u baráku, když narazily na jelena se zlatými parohy. Měl smůlu, chudák. S těmi kanci se bavil na nevhodném místě. Prostě stáli jezinkám v cestě. Jezinky se lekly, pustily Smolíčka na zem a zdrhaly, co jim síly stačily. Smolíček se vrhnul jelenovi kolem krku a děkoval mu za záchranu. Jelen to rozdýchával docela dlouho. Být tak o padesát metrů jinde, měl od toho pacholka pokoj. Bohužel, pozdě Bycha honit. Smolíček vylezl starému jelenovi na záda. Hned mu otrnulo a praštil jelena po palici.
"A alou domů !!!" zařval.
A tak se milý jelen Smolíčka nakonec přece jen nezbavil.

Tahle pohádka není pro děti

14. září 2007 v 22:14 | Dominik
Karkulka
V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedmkrát trestaná světice,
od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.

Křehounká dívenka s nosem jak okurka,
červeným od rumu - no prostě Karkulka.

Ráno, když maminka dcerušku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
"Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku."

Karkulka:
"Nač je mi maminko červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera!?!"

Matka:
"Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
než bába za léky utratí důchod!
Dones jí guláše aspoň půl hrnka
a bába vyskočí zas jako srnka!"

Popadla Karkulka aktovku s jídlem,
běžela lesem, jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce,
nestřetla na cestě vilného myslivce.
Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesly do známé chaloupky.

Karkulka:
"Co je to za fóry, tak brzo po ránu,
vlk se tu placatí v bábině županu!"

Vlk:
"Jen pojď dál, děvenko a nestůj u dveří,
s bábou jsem posnídal, ty zůstaň k večeři!
Máš pěkné tvářičky, jak žádná druhá,
zato tvá bába byla dost tuhá!!

Karkulka:
"Tak to sis vybral kvalitní potravu!
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?!?
Pozdě mě nazýváš spanilou dívenkou,
sežral jsi babičku s infekční žloutenkou!!!"

Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití.

Hloupý Honza

14. září 2007 v 22:05 | Dominik
Vypravěč:
Vydal se Honza jen s uzlíkem na cestu,
najít si ve světě solidní nevěstu.
Došel do království, kde vládl smutek,
a kdo měl dceru, ten dávno z něj utek.
Bydlel tam totiž drak na hoře železný.
a ten měl k svačině nejraděj princezny.
Jakmile tamní král uviděl Honzíka,
hned z trůnu vyskočil s mrštností kamzíka.

Král:
V životě nezřel jsem takého vazáka,
Honzo, ty určitě troufneš si na draka.
Von jinak zblajzne mou poslední dceru,
když ji však zachráníš, dám ti ji, věru.

Princezna:
Stejně to nedobře dopadne tatíku,
na draka to chce mít rozum a taktiku.
Nedávno padla tam rytířů přesila,
co zmůže Honza? Dyť má výraz debila.

Honza:
Děkuju princezno za tvoje lichotky,
nemám strach, srdce mi nespadlo do botky.
Půjdu teď za drakem do sloje na vršku,
a dám mu lopatou pořádnou přes dršku.

Vypravěč:
Šel Honza, byl ale za chvilku zpátky,
opuchlý, že málem neprošel vrátky.
Na očích modřiny, tak ani nemrkl.
A hned bez meškání chyt krále u krkl(u krku - za hrdlo).

Honza:
Ty lumpe, zlobou to v mé hlavě víří,
vždyť ten drak měl dršky alespoň čtyři.
Jen sem ho lopatou po jedné fláknul,
on těmi dalšími hravě mě zmáknul.
Navíc se přiznal, ten hnusný obluda,
že chodil za mlada 20 let do juda.
Pak ještě naposled kop do mé brňavky,
a řek, ať princezna nemyslí na vdavky.
Tu prý mám do sloje přivésti kalupem,
předtím ji posolit a polít kečupem

Sněhurka a sedm trpaslíků

14. září 2007 v 21:50 | Dominik
Sněhurka a sedm trpaslíků je prvním celovečerním animovaným příběhem, který byl kdy natočen. Sněhurka, za kterou získalo studio Walt Disney i svého prvního Oscara, započala tradici legendární Disneyovské rodinné zábavy, která se vyznačuje osobitým kouzlem, dobrou stavbou příběhu a bezvýhradně špičkovou animací. Příběh, ve kterém se mísí pohádkové kouzlo, dechberoucí napětí a neobyčejná odvaha, začíná jak jinak u kouzelného zrcadla. Kdo je na světě nejkrásnější? Zlá královna se dozvídá, že její půvab daleko převyšuje nevlastní dcera, Sněhurka. Proto se jí chce zbavit. Na útěku před nenávistí narazí Sněhurka na chaloupku, ve které žije sedm roztomilých trpaslíků Šmudla, Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal a nabručený Rejpal. Vzájemné setkání změní osudy každého z nich.

Pohádka o štěstí a smůle

14. září 2007 v 19:29 | Dominik

Pohádka o štěstí a smůle

Kdysi dávno, když ještě ani hodiny nebyli, bydleli v chaloupce Tatínek a Maminka, kterým se právě tehdy narodilo děvčátko. Dali mu jméno Štěstěna, protože to pro ně bylo veliké štěstí.
Štěstěnu měli rodiče velice rádi a také ona je, vždyť byla skoro jako oni, až na jednu věc. Měla pořád ve všem štěstí. Nikdy nic nerozbila a třebas by se i na podlaze z pavučin prošla, udržela by ji protože měla štěstí. A toto svoje štěstí rozdávala i svým blízkým, protože oni měli radost z toho, jak je šikovná i když to nebylo pouze jejím přičiněním..
Ale, jak už to bývá, ne všude má každý štěstí. A tak za devatero horami bydlel mladík, o kterého se Tatínek obával, co s ním bude. Odmalička se mu nic nedařilo. Už při porodu mu Maminka umřela. Tatínek dlouho přemýšlel, jaké jméno mu má dát, až mu nakonec dal jméno, které svědčilo, o jeho životní situaci. To jméno bylo Svízel.
Ať byl svízel malý nebo větší nebo ještě vetší, pořád měl ve všem smůlu. Když měl jít na trh, přepadli ho loupežníci, když sekal dříví, zlomila se mu sekera, když byl oběd, tak to co měl rád se připálilo, ale to co rád neměl, to většinou zůstávalo v pořádku.
Jednou řekl Tatínek Svízelovi: "Přemýšlel jsem o Tobě a možná bude lepší, když půjdeš do světa, hledat si štěstí." Svízela už to také napadlo. Souhlasil s Tatínkem. A za týden opravdu šel.
Prošel hlubokým lesem. Na konci lesa uviděl hospodu, která předznamenávala začátek vsi. Protože už byla skoro tma, rozhodl se v hospodě ubytovat. Hostinský ho odvedl do jeho pokoje a on mu za nocleh zaplatil. Ráno, když se probudil, zjistil, že jeho postel má zlomené všechny nohy. I podivil se, že se neprobudil. V tom do pokoje přišel hostinský. Když uviděl postel, nechal si zaplatit náhradu a hosta vyhodil.
Svízel už neměl skoro žádné peníze a službu vůbec žádnou, i zašel si k potoku a začal nahlas vzdychat: "Proč já musím mít pořád jenom smůlu, co teď budu dělat. Od narození mě potkává samé neštěstí." "Snad by se s tím dalo něco dělat." Uslyšel za sebou hlas.
Byla to dívka. "Dej Pánbůh dobrý den." Pozdravil ji. "Dobrý." Odpověděla mu. "Slyšela jsem, jak si stěžuješ. Žes měl dosud jenom smůlu přece neznamená, že by to teď nemohlo být naráz lepší." "Ale já jsem se už tak narodil, že budu mít pořád jenom smůlu, vždyť i moje jméno je Svízel." "To je náhoda. Já jsem na tom úplně opačně. Já mám ve všem štěstí. A napovídá to i moje jméno." "A jak se jmenuješ?" "Štěstěna." Odpověděla mu mluvíce dál. "Je jedna možnost jak by ses mohl zbavit své smůly. Stačí když se necháš od mě políbit." Svízel se první ošíval, ale Štěstěna ho nakonec přesvědčila a tak ji nechal ať ho políbí.
V tu chvíli, jako by se všechno neštěstí ve Svízelovi obrátilo a nějak se mu ulehčilo. Zato štěstěna nějak zbledla. Ona sama věděla, že když ho políbí a bude si to přát, tak její štěstí přejde na něho a jeho smůla na ni. Svízel, vidíce, že se Štěstěnou není něco vpořádku, zeptal se jí co se jí stalo. Ona mu popravdě řekla, co před chvílí udělala. Svízel se zhrozil, ale ona jinak nedala, než ať to tak nechá. Chvíli tam spolu seděli a pak se rozloučili.
Od té chvíle měla Štěstěna samou smůlu. Nebyla na ni zvyklá a nevěděla, jak ji zvládnout. Když vařila, jídlo připálila a ještě ktomu si prst pořezala. Vajíčka, co šla prodávat na trh se jí rozbila a tak to šlo dál a smůla ji neopouštěla. Zato Svízel měl od té doby samé štěstí. Dostal dobrou službu a práce, z které by mu předtím vyšlo víc škody, než užitku mu šla pěkně od ruky, že si ho jenom pochvalovali.
Po nějakém čase, co se Svízelovi tak dobře vedlo si vzpomněl na Štěstěnu, jak se asi má. Službu skončil, vždyť už si vydělal dost a že se vrátí k Tatínkovi s výdělkem, ale předtím ještě navštíví Štěstěnu.
Došel na místo, kde ji potkal, ale nenašel ji tam. Řekla mu tam tehdy také kde bydlí, tak se rozhodl, že půjde k ní. Když byl blízko, jejího domu, uviděl ji venku. Vypadala o hodně smutnější, moudřejší a zmoženější. Jakmile Svízela spatřila, pozdravila ho a usmála se. On jí na pozdrav odpověděl a zeptal se jí, jak se má. Pověděla mu všecko o tom, jak má ve všem smůlu, ale, že jí to tak moc nevadí, když ví, že jemu tím přinesla štěstí. Svízel si chtěl svoji smůlu vzít zpět, ale Štěstěna to nechtěla a pozvala ho dál.
U Štěstěny doma o tom rozprávěli a pověděli to i Štěstěniným rodičům. Nato zvážněl Štěstěnin Tatínek a řekl, že už na to má řešení.....
S napětím Štěstěna i Svízel očekávali, co jim řekne. Tatínek jim řekl: "Aby neměl jeden jenom štěstí nebo jenom smůlu, musíte se vzít. Potom spolu ponesete všechno dobré i zlé." Štěstěna a Svízel se na sebe podívali, potom usmály a s návrhem souhlasili.
Za nějaký čas byla svatba, na kterou pozvali i Svízelova Tatínka. Ten se rozradostnil, když viděl, že jeho syn už nemá pořád jenom smůlu. Za krátký čas se novomanželům narodila dvojčátka: chlapeček a děvčička. Jména Svízel a Štěstěna jim už ale nedali

Tajemstvi jeskyne

14. září 2007 v 19:23 | Dominik

TAJEMSTVÍ JESKYNĚ

Žila jedna rodina, která byla velmi chudá. Měla 3 syny, Frantu, Jakuba a Honzu. Jakub a Franta byli pracovití, ale Honza byl velmi líný. Celý den se válel na peci. Jednoho dne otec říká Honzovi:,,milý Honzo, jsme strašně chudí a ty by si měl jít hledat do lesa poklad." Mamka dala Honzovi pár buchet do uzlíku na cestu a Honza šel.
Šel několik dní a stále nevěděl, kde má poklad hledat. Jednoho dne potkal na cestě babičku, která mu říká: ,, Honzíku, když mi dáš jednu buchtu, prozradím ti jedno tajemství. Nedaleko odtud je jeskyně, která se jednou za rok přesně o půlnoci otevírá. V této jeskyni je vzácný drahokam, ale dej pozor, jeskyně se za půl hodiny opět uzavírá a pokud nestačíš vyjít ven, budeš v ní celý další rok uvězněn."
Honza poděkoval za radu a vydal se hned na cestu směrem k jeskyni. Až konečně jedné tmavé noci, přesně když odbíjela půlnoc došel k jeskyni. Jeskyně se právě otvírala. Honza vkročil dovnitř a neviděl nic, jen černou tmu. Odhodlaně vykročil do tmy a za chvíli se mu zdálo, že vidí malé světýlko, které se stále zvětšovalo. Když došel ke světlu zjistil, že je to krásný, velký a zářivý drahokam. Popadl ho a honem pospíchal zpátky ven z jeskyně.v Jen co vykročil ven, jeskyně se uzavřela. Honza nelenil a vydal se na zpáteční cestu domů. Drahokam mu svítil na cestu jako malá lampička. Když přišel domů, nikdo nemohl uvěřit, že Honza opravdu našel poklad a již nikdy nebude jejich rodina chudá. To bylo radosti v chalupě.

Vodnicek

14. září 2007 v 19:21 | Dominik

Vodníček

Za kopcem ve velkém rybníku žil jeden vodník. Byl celý zelený. Měl také malého vodníčka. A ženu vodničku.
Jednou se museli všichni odstěhovat. Potok byl moc špinavý. Přestěhovali se do sousedního rybníka.
Když byli přestěhovaní, malý vodníček se procházel v potoce a hledal kamarády.
Uviděl rybu. Ryba byla veliká. Vodníček se jí bál. Ona mu ale řekla: "Neboj se mě, já jsem jenom ryba. Já jsem chytrá ryba." "Aha." Odpověděl jí vodníček. Ryba mu řekla, že kousek dál jsou malé rybky, že si s ním zahrají. Tak šel vodníček dál. Našel jednu malou rybku. Byla malá, tak se jí nebál. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já jsem taková malá." Tak hledal dál, až našel tlustou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já jsem taková hnilá." Tak šel dál a našel krásnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne, já se bojím." Odpověděla mu. Tak šel dál a našel upovídanou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. Neodpověděla mu. Tak šel dál a našel hodnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ale já musím jít pomoct kamarádce s úklidem. Možná zítra." Tak šel dál a našel nemocnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ale ne, já jsem nemocná. Zkus nějakou zdravou rybu." Odpověděla mu. Tak šel dál a našel nevěřící rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Ne. Stejně si se mnou nechceš zahrát!!!" Vodníček se lekl a nechal ji. Tak šel dál a potkal šťastnou rybu. "Zahraješ si se mnou?" Zeptal se jí. "Nemůžu, půjdu si hrát s druhým kamarádem." A když odcházel, byla už ryba trochu zamyšlená. Tak šel dál a našel zářící rybu. Chtěl se jí zeptat, ale, když se jí podíval do očí, tak jí zářili a on se bál, tak se jí nezeptal.
Už byl z toho hledání celý unavený a zklamaný, že si s ním žádná ryba nechce hrát. Řekl si, že zkusí počkat doma, jestli si to nějaká ryba rozmyslí a půjde si s ním hrát. Doma se zatím naobědval a na chvíli usnul.
Probudila ho hodná ryba. "Tak si pojď hrát." Řekla mu. Vodníček celý šťastný za ní utíkal a hodná ryba se mu proměňovala v moudrou rybu, tlustou rybu, nemocnou, hnilou rybu a všechny ostatní a i svítící, ale vodníček se už nebál.
Nakonec se svítící ryba proměnila v malou vodničku. Řekla mu, že to byla ona, všechny ty ryby. Potom se spolu hrály.
Tak našel vodníček kamarádku.

Honza a carodejnice

14. září 2007 v 19:20 | Dominik

Pohádka o Honzovi a čarodějnici

Byli jednou jedni rodiče a ti měli syna. Jmenoval se Honza. Honza byl šikovný chlapec. Měl se k práci, byl na rodiče milí, choval se pěkně také k ostatním lidem. Rodina to ale byla chudá.
Proto Tatínek jednou řekl Honzovi: "Honzo, jsi už skoro dospělý, tak běž do světa a najdi si tam lepší živobytí. Ale nezapomeň tam na nás a dojdi nás navštívit." Honza se rozhodl, že půjde za týden. Do té doby mu Maminka všechno nachystala. No nebylo toho moc. Oblečení si vzal jen, co měl na sobě, na zimu, že si má za vydělané peníze něco koupit. Dostal také uzlíček, ve kterém byli buchty.
Honza se s rodiči rozloučil a šel. Cesta ho zavedla k lesu. Vstoupil do něj. Když přišel tak doprostřed lesa, uviděl chaloupku. Nahlédl oknem a uviděl v chaloupce ježibabu a její dceru. Lekl se, ale než stačil utéct vyšla z chaloupky ježibaba a ptala se ho, jestli by nechtěl k ní do služby. Strachem nevěděl, co má říkat a tak ho ježibaba vzala do chaloupky a společně s dcerou si s ním sedla k večeři. Večeře Honzovi moc chutnala, byla bohatší než doma míval. Při jídle mu starší ježibaba vyprávěla, že to nejsou zlé ježibaby, že čáry znají, ale snaží se žít slušně a neubližovat lidem. Její dcera přitom Honzu pozorovala, jestli jí věří a také proto, že se jí líbil. Honza se na ni také díval. Roků mnoho neměla. Mohla být tak o rok mladší než on. Přesto byly na její tváři vidět vrásky, které se jí dělali neobvykle brzy. Na levé části brady měla bradavici. Vlasy měla rozcuchané a v nich napadané listí a kdovíco ještě. Honza vduchu ironicky řekl: "To je ale kráska." Maminka čarodějnice také Honzovi řekla jakou službu to má dělat: "Na konci lesa žije černokněžník, ten každé ráno posílá své zajatce, které chytil jak procházeli lesem a má nad nimi moc, aby pořezali a pokáceli stromy, které v lese jsou. Na jejich místě si pak buduje palác. Až dojde po naši chalupu, bojím se, že nás zahubí. Na něj je naše moc krátká. Zastavit ho dokáže, jen když někdo vezne a zničí černé vejce, které schovává v jednom z pařezů. Pařezy často mění a nikdo neví, ve kterém vejce je. V tom vejci je ukryta všechna jeho špatnost, kterou nabral když černé vejce našel. Když to vejce někdo zničí, všechno zlé, co způsobil se vrátí zpátky a z něho bude zase takový člověk, jaký byl, než vajíčko našel." Honza si Maminku čarodějnici vyslechl a souhlasil, vždyť to bylo pro dobrou věc. Dcera čarodějnice se nabídla, že půjde s ním, že mu svými kouzli může v něčem pomoci. Maminka čarodějnice to se strachem své dceři dovolila.
Na druhý den si mladá čarodějnice přivstala. Umyla si hlavu, učesala se, oblékla se do šatů z hruškového listí a udělala snídani. Její maminka i Honza byli překvapeni, když přišli do kuchyně. Čekalo tam na ně bílé kafe a v něm natrhaný chleba. Honza míval doma snídání podobné, jenom místo kafe, byl chleba namočený v syrovátce. Také mladší čarodějka ho dnes více zaujala než včera. Zdála se mu dnes nějaká hezčí. Ne proto, že by ji ty umyté vlasy a druhé šaty tolik zkrášlily, ale že viděl, že se chtěla před ním nastrojit.
Po snídani se se starší čarodějkou oba rozloučili a šli. Při cestě se mladší čarodějka k Honzovi obrátí a promluví k němu: " Ani jsem Ti neřekla, jak se jmenuju. Moje jméno je Jenovéfa." Honza se pousmál. "Jaká dívka, takové jméno." Pomyslel si. "Mě říkají Honza." Představil se jí zase on. Cestou si spolu vyprávěli co a jak kde prožili. Jak se Jenovéfa ztratila, když byla malá. Jak Honza vykopal na zahrádce dukát a nachvilku je bída opustila. Jaké jsou děvčata na vsi a jaké čarodějky na sletu. Honza i Jenovéfa si přitom uvědomovali, že je jim spolu dobře. A kdyby neměli těžký úkol, byli by o tom ještě více přemýšleli.
Ušli už kus cesty. Z dálky už viděli začátek pokácených stromů a po nich zbylých pařezů. Zastavili se. Kousek od nich přiletěl Černokněžník na létající posteli. Kouzelnou mocí nadzvedl pařez, vyhloubil jamku, opatrně tam vložil černé vajíčko a pařez k zemi zase pevně přičaroval. Potom odletěl. Honza rychle šel pařez odvalit, ale pařez držel, jakoby mu kořeny hluboko do země zapustily. Napadlo ho zeptat se Jenovéfy, jestli by to neuměla odčarovat. Odpověděla mu, že proti černokněžníkovým kouzlům její kouzla neobstojí. Na to řekl, že by se mohl zkusit k vajíčku podhrabat. "To by šlo." Řekla Jenovéfa a do výšky kolen ubylo pod pařezem hlíny. Kořeny sice vedly dál, ale Honza už měl v ruce černé vejce. Vylezl z díry a praštil s ním vší silou o skácený strom.
Vajíčko se rozbilo a nahoru vyletěl velký černý dým. Slyšeli hrozné a strašidelné hlasy, zlostný smích a všelico dalšího. Po nějaké chvíli to ale přestalo. Spadlé stromy se sami od sebe zvedali a umisťovaly na své původní místo a začínaly znovu růst. Před nimi tedy les pokračoval. Protože se báli, jestli to není od černokněžníka jenom léčka, šli dál se přesvědčit. Cestou potkali několik, šťastných chlapů, kteří říkali, že už nejsou černokněžníkovi zajatci. Za chvíli po nich potakali jednoho staršího pána. Ten jim řekl, že byl Černokněžník a poděkoval. Viděli už konec lesa a všechno v pořádku. obrátili se tedy.
Cestou zpátky si spolu zase povídali. Když se blížili k chaloupce, řekl Honza Jenovéfě, že ji má rád a chtěl by si ji za nějaký čas vzít. Ona nevěděla, co má na to povědět a řekla mu že ne. Nechtěla tím vlastně ani říci, že se to nikdy nestane, ale ještě si to nerozmyslela, tak nesouhlasila.
Společně beze slov došli po chaloupku Maminky Jenovéfy. Čarodějnice dala Honzovi měšeček dukátů a poděkovala. Honza dojel domů. Rodiče ho doma pochválili.
Od té chvíle byli Honza a Jenovéfa smutní. Honza z toho, že ho Jenovéfa odmítla, Jenovéfa z toho, že si připadala pro Honzu ošklivá. Ale Honzovi rodiče a Maminka Jenovéfy to tak nenechali. Po nějakém čase, co viděli, že jsou jejich děti smutné, vyšli ve stejný den k sobě na návštěvu zjistit co je, aniž by dětem říkali, kam jdou. Potkali se na začátku lesa. Posadili se na blízkou lavečku. Maminka Jenovéfy řekla, že je její dcera skoro pořád smutná a že ji slyšela jak si sama říká pro sebe: "Honzo, já jsem škaredá, určitě se budeš mít lepší." Oni jí řekli, že také Honza je smutný a že si někdy pro sebe řekne: "Ale jaktože ... To je ale divné, že ... No snad jí bude lepší ..." Nemohli však vymyslet nic, co by Jenovéfu přesvědčilo o tom, že je pro Honzu to nejlepší. Rozhodli se, že to řeknou Honzovi.
Když to Honzovi sdělili, zděsil se nad myšlením Jenovéfy. Chvíli přemýšlel a po chvíli k němu přišel nápad. Požádal čarodějnici, jestli neumí jedno kouzlo - aby byl ošklivý. Čarodějnice mu řekla, že umí dva lektvary: jeden vezne krásu na týden, druhý napořád. Honza chtěl ten napořád, že nebude Jenovéfu podvádět. Čarodějnice šla tedy s ním její chaloupce. Než přišli, byla skoro tma. Nechala ho čekat kousek od ní co mu připraví lektvar. Za chvíli se vrátila a podávala mu ho.
Jak se ho napil, byl z něho ošklivý Honza. Na bradě mu vyrašila bradavice, tvář se mu pojizvila a udělali se mu vyrážky. Vzal spadané listí ze země a dal si ho do vlasů. Pak šel se strachem za Jenovéfou. Poznala ho a lekla se. Chvíli zůstala stát. Pak se ho zeptala: "Pročs to udělal? Vždyť bys našel krásnější dívku, než jsem já." "Nenašel, protože nechci." Odpověděl Honza. Čarodějnice je zavolala na večeři.
Povečeřeli. Čarodějnice šla spát. Nechala mladé, ať si to vyřeší. Když už byli sami, Jenovéfa se zeptala Honzy:
"Opravdu Ti se mnou bude nejlepší?" "Ano." Odpověděl Honza. Řekla: "Dobře Honzo. Půjdu za tebe."
Chvíli ještě pokračovali ve svém rozhovoru a potom šli spát.
Honza potom pobýval chvíli doma, chvíli u Jenovéfy a Jenovéfa to také střídala. A za nějaký čas byla ...
Svatba. Nevěsta byla pro ženicha o mnoho krásnější než z růže květ a ženich pro ni: JAK BY SMET!
A jestli neumřeli, žijí dodnes.
Konec.
 
 

Reklama