Smutne pribehy o lase

Sny se někdy plní

15. září 2007 v 22:28 | Dominik
První kapky rosy se už dávno utvořily na trávě, slunce opatrně vykukovalo zpoza kopců, ptáci zpívali tichou smutnou píseň, a já cítil tu známou tíseň. Šel jsem po kamenité cestě, kterou roubily mohutné a staré stromy, a přitom myslel na to, co tam uvidím tentokrát. Když jsem došel k velikému až obřímu javoru, seděla pod ním dívka. Krátké letní šaty, opálená pleť a černé delší vlasy. Vždy mi někoho připomínala, věděl jsem, že ji znám. Stačilo by jen, aby ukázala tvář. Nikdy jsem jí neviděl do tváře.
Přišel jsem k ní blíž. Náhle mě cosi zarazilo. Její šaty byly na zádech potrhané. Protrhlou látkou bylo viděl, že má tržné rány. Byla najednou celá od krve a velmi plakala. Chtěl jsem jí utěšit ale nešlo to. Nemohl jsem k ní blíž. ,,Bille, pomoz mi prosím. Prosím, Bille.." slyšel jsem zdáli. Všechno se začalo vzdalovat, ale její prosba o pomoc ani pláč neutuchaly. Trhalo mi to srdce..
Prudce jsem se probudil a zhluboka oddechoval. Stále mě tenhle sen tížil již pár týdnů. ,,Bille, zase se Ti 'jen' něco špatného zdálo. Už je to dobrý." Ujišťoval mě Tom, který seděl vedle mě v tourbusu. ,,Jo, jasně. Já vím, ale je to tak reálný. Mám strach Tome. Už se mi to zdá každý den. Vůbec nevím, co to všechno znamená." Řekl jsem mu popravdě své pocity. ,,Já taky ne. Ale určitě to bude zase všechno dobrý, neboj. Jo, a za pár minut už jsme tam." Dodal ještě. Trochu se mi ulevilo, protože jsem věděl, že teď nebudu víc jak šest hodin spát. Poslední dobou jsem se bál usnout. Sen, který mě tížil se každým dnem zdál být skutečnější a děsivější. Nedalo se nic dělat, spánek jsem potřeboval, i když občas jsem jeho nedostatek zakrýval make-upem.
Vystoupili jsme ve městě, ve kterém jsme měli večer hrát. Tady jsme ještě nebyli. Bylo to město skoro jako každé jiné. Po cestě jsme byli vyčerpaní a tak jsme si řekli, že bychom mohli zajít do nějaké kavárny. Všem se ten nápad líbil a tak se šlo. Na náměstí už skoro nikdo nebyl. Bylo docela pozdě a hlavně počasí se netvářilo zrovna slunečně. Studený vítr bičoval nechráněné obličeje a tak se radši každý skrýval někde na teplém a útulném místě.
Zalezli jsme do kavárny na rohu. Byla skoro prázdná a tak ani nehrozilo, že by nás někdo vyrušil nebo po nás chtěl nějaký podpis. Tom šel objednat a my si vybrali stoleček s výhledem na ulici. Tom s pomocí číšnice přinesli šálky naplněné dle libosti. ,,Díky." Poděkoval jsem a usmál se na číšnici. Ta trochu zčervenala a odešla. Byl jsem ještě rozespalý a unavený, protože za posledních pár dní jsem toho naspal opravdu málo. Objal jsem šálek s horkou čokoládou a ohříval si o něj ruce. Můj pohled se jen tak nepřítomně potuloval po kavárně a prohlížel si jí. Gustav, Georg a Tom si povídali o přibližujícím se koncertě. Mě se nechtělo příliš mluvit a tak jsem raději ani neposlouchal, co si povídají.
Pomalu jsem upíjel čokoládu ze šálku a pozoroval ulici skrz výlohu. Sem tam přešel rychle nějaký hlouček lidí ale jinak vylidněno. Zacinkal zvoneček na dveřích. Dveře se opět zavřeli a ven vyšla dívka. S jejími černými vlasy si pohrával studený vítr a bičoval jí do jemné tváře tak, až jí stekla slza. Šla rychle. Jakoby měla opravdu naspěch. V tom mě bodlo u srdce. Vytřeštil jsem oči a díval se jako opařený stále jejím směrem. ,,Co se Ti stalo?!" díval se na mě nevěřícně Tom. ,,T..to..to je ta dívka! Ta o které se mi zdá.." odpověděl jsem mu úplně v šoku. Aniž bych si uvědomoval co dělám, vyběhl jsem z kavárny za ní. Konečně jsem jí dostihnul. ,,Slečno.." oslovil jsem jí celý udýchaný. Otočila se. Vypadala vystrašeně. Když na mě pohlédly její smutné oči, jakoby ožily. ,,Bille!" vykřikla překvapeně. ,,Anne? Jsi to vážně Ty?" Objala mě. Tak dlouho jsme se neviděli. Od té doby, co se odstěhovala s matkou pryč. Její rodiče se rozvedli. Pamatoval jsem si, jak moc při tom trpěla. Hodně to prožívala. Ne jako já s Tomem.
,,Co tu děláš?" vyptávala se. ,,Večer tu hrajeme. Ty tu bydlíš?" pokračovali jsme v chůzi a nevšímali si sychravého skoro až podzimního počasí, které panovalo. ,,Hm." Přikývla místo odpovědi. ,,Ty jsi se ale vůbec nezměnil. Myslím samozřejmě povahově. Stále si ten neodolatelně citlivý kluk. Ale koukám, že vzhled se dost změnil." Při té příležitosti mě shlédla od hlavy až k patě. ,,To víš. Chtělo to změnu. A co Ty? Přišlo mi, že někam pospícháš nebo ne?!" ,,Vlastně tak trochu jo. Ještě musím zajít koupit pár věcí." Potvrdila mi. ,,Tak jestli chceš můžu Ti pomoct s nákupem." Navrhl jsem. ,,To by bylo fajn!" usmála se a zamířila k blízkému supermarketu. Celou dobu jsme si povídali o všem možném, co se přihodilo. Ještě jsem jí doprovodil domů. U dveří jsem jí předal zbytek tašek, které jsem vyfasoval a podíval se na ní. Stále to byla ta krásná křehká dívka přesto s tuhým kořínkem. Přesně taková jak jsem jí znal. Najednou jsem si uvědomil, že celou dobu co jsme si povídali mi bušilo srdce. Přesně jako tomu bylo dřív. Moc se mi líbila a troufám si říci, že jsem jí tehdy opravdu miloval. Myslel jsem, že to ve mně už zemřelo ale ne. Stále jsem byl v její přítomnosti nervózní. Neviděl jsem jí několik let a přesto jsem se cítil naprosto stejně jako když ještě bydlela kousek od nás.
,,Tak díky za pomoc. Asi už se neuvidíme. Tak se měj hezky." Do očí se jí vedraly trochu slzy. Objala mě pevně. Až moc pevně. Přišlo mi, jakoby jsme se už opravdu nikdy neměli vidět. ,,Ahoj.." Dala mi pusu na tvář a zmizela za dveřmi. Pomalu jsem se šoural zpátky ke kavárně. Náhle jsem si uvědomil, že už tam asi nebudou. Bylo o dvě hodiny později. Najednou mě zachvátila panika. Za deset minut mám být už na zkoušce. Rozběhl jsem se směrem k místu, kde jsme měli vystupovat a už zdálky jsem slyšel kluky jak se na mě zlobí, kde jsem celou tu dobu byl. Všechno jsem jim vysvětlil a mohlo se začít zkoušet.
Koncert byl plný euforie, nadšení a energie, které nám dávali fanoušci plné doušky. Byl to úžasný pocit opět stát po tak dlouhé cestě tourbusem na podiu a pod námi fanoušci. Tenhle koncert se opravdu povedl.
*
Šel jsem jako poslední do hotelu. Nechtělo se mi spát. Spíš jsem se trochu bál usnout. Začal se mi vybavovat poslední sen. Pod nohama cesta plná kamenů, obří starý javor s místi až rudými listy a dívka sedící pod ním. Najednou to přestával být sen. Uvědomoval jsem si, že to není vzpomínka na něj. Opravdu jsem to právě viděl. Šel po té cestě, blížil se ke stromu.. Když jsem přišel blíž, skutečně pod ním seděla dívka. Už jsem věděl, kdo to byl. O kom se mi celou tu dobu zdálo. ,,Anne! Co se Ti stalo?" Přiběhl jsem k ní. Na zádech měla trhliny v látce a v nich bylo vidět, že krvácí. ,,Pojď dovnitř. Co se stalo?" pomohl jsem jí vstát a odvedl jí do hotelového pokoje. ,,Kdo Ti to udělal?" snažil jsem se z ní něco dostat ale marně. Jen plakala. ,,Ukaž. Musím Ti to vyčistit." Zaběhl jsem do koupelny a tam namočil kapesník ve studené vodě. Když jsem přišel zpět do pokoje, Anne ležela na posteli. Tričko sundané a záda jí krvácela. Vypadalo to, jako by dostala páskem nebo hůř bičem. Ten pohled mě bodal u srdce. ,,Už jsem tady. To bude zase dobrý.." snažil jsem se jí utěšit. Opatrně jsem jí omýval záda a čistil rány. Byly docela hluboké. Nechápal jsem jak tohle může někdo udělat. ,,Kdo to byl? Anne, tak řekni něco..prosím." Otřela si slzy. ,,Mike..nevlastní otec.." řekla tiše. V tu chvíli mi bylo ještě hůř. ,Nevlastní otec.' hrálo mi v hlavě stále dokola. ,,No to snad ne! To bylo doufám poprvé a naposled!" vztekal jsem se. Anne ale zakroutila hlavou. ,,Nebylo to poprvé. Proto se zítra stěhujeme s matkou zase pryč. Tentokrát ale hodně daleko. Chce na všechno zapomenout a já ostatně taky." ,,Stěhujete? Daleko? Jak daleko myslíš?" Byl jsem v šoku. Tohle jsem vážně nečekal. ,,…Do Finska..nastálo.." špitla. Připadal jsem si naprosto příšerně. ,,Do Finska?!" vytřeštil jsem oči. ,,Bille..prosím neřeš to. Alespoň ne teď." ,,Dobře. Promiň.. Zůstaneš tu přes noc. Měla by ses vyspat." Anne souhlasila. Ještě jsem se rychle vysprchoval a hned se vrátil do pokoje za ní. Už spala. Naštěstí měla klidný spánek. Aspoň že tak.
Lehl jsem si k ní a opatrně se přitulil aby se cítila v bezpečí. Vždycky jí pak bylo lépe. Cítit její vůni, slyšet tlukot srdce..měl jsem jí tak blízko a přesto daleko. Vždyť zítra už bude navždy pryč. S těžkou hlavou jsem se snažil usnout. Stále jsem myslel na to, jaké to mohlo být kdyby zůstala. Neubránil jsem se lehkému polibku na její jemnou kůži.
..Byli jsme ve vodě. Byla krásně čistá. Přesně jako když jsme se naposledy koupali jako malí. Dřív se tu těžil písek ale teď už to tu bylo jen na koupání. Krásné teplé počasí dopřálo vodě tu správnou teplotu. Ve vodě jsem byl jen já a Anne. Oba nazí. Přiblížila se ke mně a já okusil poprvé její přitažlivé rty. Naše jazyky si pohrávaly v neustálém tanci. Mazlili jsme se a líbali tak vášnivě, až jsem si připadal, že je to realita…
Probudil mě sluneční svit. Anne ležela vedle mě a jen se dívala. Usmál jsem se. Když viděla, že jsem už vzhůru, nečekaně mě políbila na rty. Polibek chutnal úplně stejně jako v tom snu. ,,Chtěla bych Ti poděkovat za to, co jsi pro mě udělal." ,,Ale.." nenechala mě nic říct. Prst mi jemně položila na ústa na znamení abych nic neříkal. ,,Budu muset totiž už jít. Se včerejším večerem si vůbec nedělej hlavu. Bude to dobrý." Na chvilku se odmlčela a pak zase pokračovala. ,,Díky za dnešní noc. Škoda, že to bylo jen takhle." Ještě jednou mě políbila, tentokrát déle. Poté vstala a odcházela. ,,Anne, počkej." Křikl jsem. Otočila se. ,,Co myslíš tou dnešní nocí?" nechápal jsem. ,,Však Ty víš." Ušklíbla se. ,,Trochu jsem tomu pomohla ale Ty si určitě vzpomeneš na dětství."Usmála se a odešla. Nedokázal jsem tomu zabránit. Přemýšlel jsem nad tím, co mi právě řekla. Najednou jsem si vzpomněl. Když jsme byli malí, mohli jsme mít stejné sny. Anne to uměla nějak zařídit. Ani už nevím, jak to dělala. Pro sebe jsem se usmál.
Sbalil jsem si věci do kufru a vyrazil i s kluky směr tourbus. Když jsem seděl v autě, zrovna vzlétlo letadlo. Bylo to to, ve kterém seděla Anne. Nikdy na ní nezapomenu. Jak bych také mohl. Byl jsem smutný, že už jí neuvidím ale třeba se opět potkáme.
Jelikož jsem si v noci moc neodpočinul (všichni víme proč), usnul jsem..
..Opět jsem šel po kamenné cestě, k obřímu javoru a tam našel dívku. Tentokrát nebyla poraněná. Zvedla se a přišla ke mně. Byla to Anne. ,,Hyvästi Bille.." řekla tiše a naposledy mě políbila. Pochopil jsem, že řekla to poslední 'Sbohem'. Odcházela ode mě cestou pryč. Já se otočil a šel také pryč..
Už se mi nezdály další špatné sny s Anne. Občas jen nějaký ten na celou noc.
Anne už jsem nikdy neviděl. Byl jsem ale rád, že jsem se mohl dotýkat její jemné kůže, ochutnávat plné rty a pomoci jí..

Proč ty?

15. září 2007 v 22:21 | Dominik
Vyfoukl cigaretový kouř z úst. Jen tak tam stál opřen o zašlou stěnu černovlasý muž. Díval se do dáli a v hlavě měl jasno. ,Tohle už se víckrát nesmí stát!' řekl si naposledy v hlavě. Odhodil cigaretu na popraskanou zem. Uhasla, jakmile dopadla do kaluže. Bylo právě po dešti. Vzduch byl čistý a vlhký. Snad jen kouř, který zavinila cigareta, ničil tu dokonalost.
Odlepil se od stěny, otevřel dveře a s tíhou na prsou vešel dovnitř. Ocitl se v úzké chodbičce, která vedla do sklepení. Každý schod byl pro něj jako rána bičem, která zanechala trvalou jizvu v jeho srdci.
Každým schodem byl blíž a blíž. Blíž své pomstě, kterou již teď tak moc nenáviděl. Dorazil na konec chodby. Stačilo jen vzít za kliku a otevřít dveře.
Vzal za kliku a hlavou mu prolétlo světlo vzpomínek. Vzpomínek na bolest, kterou přinesla ona osudná noc.
~ V klidu spal ve svém pokoji. Nic ho netížilo. Byl to ještě bezstarostný chlapec, který znal jen světlou stránku života. Právě se mu zdál sen, sen o jejich slávě. Byli na koncertě a fanoušci pod nimi zpívali společně písničky. Byl nesmírně šťastný. Tolik energie mu jen dávali.
Otevřeli se dveře a v nich stála postava. Byla malátná. Stačilo si jen domyslet, že je osoba opilá. Přistoupila k jeho posteli a pohladila ho po černých vlasech. ,,Bille.." vzdychl tiše. Chlapec se probudil. V pokoji byla tma a tak neviděl, kdo to u něj je.
,,Tati? Jsi to ty?" zeptal se nejistě. ,,Ne. To není on." Ten hlas Billovi byl známý. Jen tím alkoholem a jeho rozespalostí si nemohl uvědomit, komu patří. ,,Slib mi, že nebudeš křičet." Řekl šeptem. ,,Cože?! Sakra! Nech toho!" začal se bránit. Byl však příliš slabý na to aby se ubránil.
Políbil ho. Jednou rukou mu držel ruce za hlavou aby se nemohl bránit a tou druhou už mu sundal trenýrky. Bill zakřičel. Ale to už mu zacpal ústa a otočil si ho na břicho. Bill slyšel, jak si rozepnul zip u kalhot. ,,Ne! Prosím nech mě být! Co to děláš?! Nech toho! Kurva nech mě!" vzpouzel se Bill. ,,Ani nevíš, jak moc tě chci! Neboj se, nebude to moc bolet."
Surově do něj vniknul. Billem projela krutá a ostrá bolest. Vytryskly mu slzy. Vsakovaly se do polštáře. Nemohl nic dělat. Byl bezmocný. Neměl sílu bojovat. Tak moc to bolelo. Nikdy takovou bolest nezažil. Chtěl volat o pomoc ale pak si uvědomil, že je v domě sám. Nikdo jiný krom nich tam nebyl.
Přirážel stále rychleji a surověji. Pořád víc a víc. Bill pocítil, jak mu zaryl nehty do zad. Sykl a z očí mu vytryskly další slzy. Když se konečně udělal, vyšel z Billa ven. Zapnul s zip. Poplácal ho po nahém zadečku a měl se k odchodu. ,,Ty kreténe! Čů*áku!! Vypadni! Slyšíš!! Vypadni!! Nenávidím tě!" Zařval na něj z posledních sil. ,,Vždyť to tak nebolelo..ne?!" ,,Vypadni!!" Billovi se zlomil hlas.
Jakmile se zabouchly dveře, schoulil se do klubíčka a brečel. Probrečel tak celou noc, dokud únavou neusnul.
~
Stál tam přede dveřmi a otřásl se nad vzpomínkou. Jakoby to bylo včera, co pocítil tu bolest. Konečně se odhodlal a otevřel dveře. Vešel do místnosti, kterou osvětlovala jen stará lampa. Rozhlédl se kolem sebe. ,,Hansi, sakra. Kde je?" zeptal se podrážděně Bill. Byl již dospělý a nerad čekal- rozmar z mládí. ,,Nemohli jsme ho nikde najít. Asi bys měl jít domů a vyspat se z toho. Hned jak ho najdeme, tak ti dám vědět." Opověděl nervózně Hans. ,,Ale měl tu přeci být! Dobře.. nebudu se tu zbytečně rozčilovat. Jen ho najděte a přiveďte mi ho. Nemůže se přeci jen tak vypařit!"
Rychle vyšel ven. Na vzduch. Potřeboval se nadechnout. Měl dost té hniloby, která tu byla všude kolem něj. Sáhl do kapsy a vytáhl krabičku. Otevřel jí, vytáhl cigaretu a zapálil si. Ruce se mu nervozitou klepaly. ,Ne. To bude dobrý Bille. Oni ho najdou a ty budeš mít klid. Jen se nerozčiluj!' našeptávala mu mysl.
Hlas už neměl jako dřív. Dřív, když mu bylo šestnáct let a byli na vrcholu slávy. Byl jiný. Cigarety mu ho přetvořily. Byl nakřáplý a sytější. Víc specifický. Černé vlasy mu padaly do čela a schovávaly právě rozezlenou tvář. Čokoládové oči už také nebyly to co dřív. Už nebyly plné lásky, radosti a důvěry. To vše zničila jedna jediná osoba za pouhou noc.
Byl doma. V bezpečí. Jediný domov, který mu zůstal. Jeho vlastní rodina ho zavrhla. Po té osudné noci, se vše změnilo. Nevěřili mu a tak došlo k nejhoršímu. Přišel o rodinu. Jediná věc, kterou miloval nadevše, byla pryč. Navždy. Když dospěl zamiloval se do krásné dívky a ona do něj. Všechno hodil za hlavu a začal od znova. Ale poslední dobou se změnil. Něco ho trápilo a ona mu přestávala rozumět. Už to nebylo jako dřív.
Odemkl dveře bytu. Oddechl si. Vždy se tu cítil v bezpečí. Jen u ní. Svlékl si černý těžký kabát a pověsil ho na věšák. Z kuchyně k němu doléhaly divné zvuky. Potichu šel blíž. To co uviděl, byla největší rána, která ho kdy zasáhla. A že jich bylo hodně. V tom okamžiku se v něm probudil všechen vztek nahromaděný za všechny ty roky. On tam souložil s jeho dívkou snů!
,,Ty prase jedno hnusný!! Ty kreténe! Copak si mě neublížil už dost?!" rozeřval se na celý byt. Odtrhl je od sebe a jemu dal pěstí tak, že upadl na zem. ,,Vypadni! Kurva už! Běž pryč!" Dívka s pláčem celá v šoku běžela rychle pryč.
Popadl ho a zvednul ze země. ,,Co si myslíš?! Myslíš, že můžeš mít každou?! To teda ne! Do prdele, jak já tě nenávidím! Tome, proč??" Bill byl jako smyslů zbavený. A není divu. Ten koho hledal, byl u něj doma a šoustal s jedinou osobou, kterou miloval. ,,Hej brácha, uklidni se! Promluvíme si v klidu a všechno bude ok." Navrhl vystrašeně Tom. ,,Já s tebou nemám o čem mluvit! Už tehdy v noci, kdy si se opil a pak.. pak mě přeřízl. Nikdo mi to nechtěl věřit! Všichni, celá ta posraná rodina věřila víc tobě než mě. Zničil jsi můj sen! Zničil jsi můj život! Sakra! Byli jsme si bližší než cokoli jiného. Ale ty, ty jsi to všechno posral. A proč?! Proč vlastně? Jasně.. jenom jsi si chtěl užít. Proč ne, že jo!? Dům prázdný a v pokoji spí nic netušící brácha. Jsi nechutnej! Vážně Tome, jak já tě nenávidím.." oči se mu zaleskly. Slzy by se rády prodraly ven ale Bill to nedovolil. Nechtěl aby ho jeho bratr viděl brečet. Nahmatal šuplík a otevřel ho. Vytáhl kuchyňský nůž a podíval se Tomovi do očí. ,,Hej počkej.. Počkej přeci Bille! Prosím tě, to se nějak vyřeší." Zaskuhral Tom. ,,Ne.. Tohle se nebude řešit. Jen mi řekni, proč? Proč ty?? Proč zrovna ty.." napřáhl se rukou s nožem. ,,Jak já tě nenávidím!" řekl opovržlivě a bodl. Tom vytřeštil oči bolestí. ,,Vždyť to tak nebolí.. ne?!" zopakoval Bill jeho slova, která nikdy nezapomněl. Tom se sesunul k zemi. Všude byla krev. Bill vrátil nůž zpátky do šuplíku a pustil Toma. Ten tam ležel v kaluži krve. Bill se otočil a odešel. Ještě než si oblékl kabát a zamířil ven z bytu, slyšel, jak k Tomovi přiběhla uplakaná dívka a volala sanitku.
Znechuceně zabouchl dveře a odešel pryč. Venku sáhl do kapsy. Zapálil si další cigaretu. Bylo mu lépe ale jen nepatrně. Celý svět se mu zhnusil. Už neměl kam jít. Ani za kým. Opřel se o zábradlí mostu a díval se dolů na vodu. Z dálky slyšel houkat přijíždějící sanitku. To ho však nevzrušovalo a dál se díval do vody. Jediná stopa, která po něm zůstávala byl cigaretový kouř. Byl konec. Další jeho sen se rozplynul jedním pouhým okamžikem..

Chybíš mi

15. září 2007 v 22:12 | Dominik
Začalo to před půl rokem, když jsem se s tebou seznámila. Zamilovala jsme se do tebe (říkala jsem tomu platonicky), protože jsem tě viděla jenom jednou a přišlo mi to nemožné... Od té doby jsem tě půl roku neviděla, protože si byl na operaci kolene.
Byl to neškodný zákrok z fotbalu.... Byla jsem celkem ráda, že s tebou nebudu tak dlouho v kontaktu, i když to ode mě nebylo pěkné. Chtěla jsem zapomenout za tu dobu a věděla jsem, že i ty zapomeneš a nevzpomeneš si na mě, byla jsem s tím smířená! I když to bolelo...
Po půl roce jsem už na tebe tak nemyslela a byla jsem na to celkem pyšná. Jiné řešení pro mě nebylo, když jsem tě nemohla mít. Důvod byl smutný, ale ne z tvé strany, ty jsi za nic nemohl... Byla jsem smířená, že už se po té době neozveš a ani mi to nějak nevadilo.
Někdy lituji toho, že se stal pravý opak! Po půl roce ses mi ozval a řekl, že jsi se dostával z té operace, měl jsi v létě horečky a musel být doma. Byla jsem ráda, byla jsem překvapená, že sis vzpomněl a nezapomněl jsi na mě... Chtěl jsi mě vidět a jít ven a já si řekla, proč ne, dlouho jsme se neviděli, tak proč se nesejít jako kamarádi po tak dlouhé době... Taky jsi to tak bral. Nastal den, kdy jsem jela na náš sraz. Seděla jsem v tramvaji a nebyla jsem vůbec nervózní, byla jsem úplně v klidu, až mě to děsilo!
Když jsem sešla ze schůdků tramvaje, div jsem neupadla, když jsem tě viděla, nemohla jsem uvěřit svým očím.. Byl jsi stále tak krásný, okouzlující a plný lásky.
Tvé havranově černé vlasy, hnědé oči a ty jiskřičky štěstí a lásky v nich.... Nezapomenu na ty dolíčky, když se směješ! Seděli jsme v baru a stále si o něčem povídali, koukali se vzájemně do očí a ani jednou, ani jeden neuhl pohledem...
Pak přišla ta chvíle. Čas utíkal a my jsme byli v parku, nějak jsem si to nebrala, seděli jsme vedle sebe jako kamarádi... Najednou se tvé rty blížily k mým, začal jsi mě jemně, něžně líbat, a pak jsi do toho dal takovou vášeň! Byl to nejkrásnější polibek v mém životě! Zahřálo mne to u srdce... Proč? Proč ses zase ozval? Jsem moooc šťastná, ale z druhé strany moc smutná. V tu chvíli jsi mi půjčil svůj prstýnek a já ti řekla, že ti ho příště vrátím, ale asi už žádné příště nebude... Nosím ho všude s sebou na krku, protože ho nechci ztratit.
Moc mi tě připomíná, proč mi chybíš?? Když jsem nervózní, chytnu se ho a veškerá nervozita je pryč.. Jako by v něm byla nějaká síla, energie, naděje....
Neslibuji si to jenom? Zkoušela jsem ho sundat na jeden den, ale nešlo to. Nesnesla jsem pomyšlení, že ho nemám u sebe, že se válí někde doma... Vždyť je to jenom hloupý prstýnek!!!
Potom, co jsem spolu byli, jsi mi volal a kdybych věděla, že je to naposledy, tak...
Vím, že se mi ozveš (na to tě znám moc dobře), ale kdy? Může to být zítra, za týden, ale i měsíce... Proč to s tebou bylo tak krásný? Proč už nemůžu ani spát, jíst a věnovat pozornost ostatním věcem? Miluji tě?
Ne, asi ne... Mám tě jenom moooc ráda, anebo si to vše jen říkám? Proč jsem tě poznala, zažila jsem s tebou krásné chvilky, na které nikdy nezapomenu, ale to byly jen chvilky... Dny, které se trápím a čekám, až se ozveš, jsou delší a to mě
zabíjí.... Chybíš mi!

je smrt konec nebo teprve začátek?

15. září 2007 v 22:09 | Dominik
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

smutný příběh:(

15. září 2007 v 22:07 | Dominik
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale později t začalo být vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svým světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Nemoc

15. září 2007 v 22:04 | Dominik
Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů.
Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můzu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě jí odvětil:
"Ano, eeehhh, uuuhhh... rád bych koupil jedno CD." Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš ho zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano, a kýval souhlasne hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek.

Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to.
Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a, ... a vyšel odvážne k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

"......Crrrrrr !!!"

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničena začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."
Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval. Pozdeji vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připoměla.
Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet.
Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a nasla u něj přilozený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začala číst. Stálo na něm: "Ahoj! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda.... Sofia."
S hlasitou emoci otevřela matka ješte jedno CD, a i z něj vypadl list papíru, ze všech balíčků ....... na všech bylo napsáno to samé...
***
Ponaučení: Život je už takový, proto nikdy nečekej na zířek, když máš někomu říci, že ho máš rád! Zítra na to můze být už příliš pozdě

Pláč nejsou jen slzy...

15. září 2007 v 22:01 | Dominik
Pláč nejsou jen slzy
Ptáše, proč pláču pozdě do noci. Nevím, slzy se mi sami od sebe derou do očí a já s tím nic nenadělám. Pláču pro tebe, z mých slz bys mohl mít hlubokou tůňku odrážející pocity ztracené dívky. Jsem tak ztracená, odvržená…jsem sama. Mám svou rodinu, do které nepatřím, svůj život, který žije někdo jiný, své slzy, které neprolévám. A přesto pláču s vědomím, že celý svět okolo je jen iluze a faleš. Všichni mi lžou do očí a já jim věřím, zrazují mne a já jim stále dokola odpouštím. Vše kolem mne je jen sen, sen ze kterého se neprobudím. Všechny věci mi před očima zmizely a nahradily je emoce, city a vzpomínky. Žiji ve světě vzpomínek, protože je to to jediné co mám. Vzpomínky, které mi jako jediné skutečně patří. Vzpomínky, které nemají žádnou cenu, ale přesto bych se jich nikdy nevzdala. Pláču právě pro ně. Pro ty vzpomínky na všechno kruté, co koho postihlo. Pro všechnu bolest, kterou denně člověk prochází. Bolest z rozloučení, bolest z lásky, bolest z neúspěchu, bolest z ponížení, z výsměchu, z osamění. Jsme obklopeni bolestí. Jsme sami ve světě osamělých duší.

Kráčím po ulici a vidím proti sobě ty bezduché masky bolesti. Myslíme si, ež žijeme ve světě barev a radostí, ale je to jen klam. Žijeme ve světě krutostí a výsměchu nad lidským neštěstím. Každý se každému vysmívá a bodá ho do zad. A proč? Protože jsme lidi. A co je člověk? Tvor na dvou nohách debatující tam kde by měl jednat, bez srdce a bez citu. Co je muž a co je žena? Smutná přítomnost, nešťastná minulost, nebo nenáviděná budoucnost?

Pláču pro všechny co neprozřeli. Pláču pro tebe, pro vás a pro ně. Slzy mi netečou po tvářích, ale uvnitř to vře, skučí a otřásá se smutkem a lítostí. Moje srdce pláče nad lidskou chamtivostí a přetvářkou. Celý život nosíme masku, za kterou schováváme pravdu svých srdcí. Masku, kterou nikdy nesundáváme.
Nemůžu říct: já jsem já! Nebyla by to pravda. Já nejsem já, jsem něco co jsem ze sebe udělala, abych zůstala nepokořená. Stojím nad všemi a směji se vaší hloupostí. A hned zase pláču nad tím, že vám nemohu pomoci. Jsem rozpolcenou bytostí z masa, krve a kostí, která zná budoucnost, ale nedokáže jí zabránit. Pláču pro všechny mrtvé, co dnes kráčejí po mém boku. Pláču pro bolestný život, který vzal svobodu.

Pozdě na rozloučení...

15. září 2007 v 21:57 | Dominik
Dívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

Tohle jí je podobný, řekl si, ztřeštěnost, spontánnost a okamžitá rozhodnutí, aniž by přemýšlela, jaký to může mít dopad… Tohle byla ona a možná to ho na ní tak přitahovalo. Nikoho, jako je ona, nepotkal, začal vzpomínat na jejich první setkání. Byl s partou na koupališti a ona tam byla s Janou, její nejlepší kamarádkou. Hned, jak ji spatřil, pocítil nějaký divný pocit, jako by mu něco říkalo: "No tak, oslov ji, teď nebo nikdy…." A tak šel… Kluci na něj koukali a začali mít poznámky typu: ,,Óóóóó Romeo a Jůlie…. Hej, vole, kam valíš?! Za tou mařkou?! Jo, dobře sis vybral a rozdělíš se potom s kamarádíčkama?!" Ale on je nevnímal, šel za ní… Zuzka se dál vesele vybavovala s Janou a Honzu zaregistrovala, až když jí oslovil… Podíval se na ni a pozval ji na zmrzlinu… Zuzka nabídku přijala, a tak spolu strávili supr odpoledne… Honza si to v duchu všechno přehrál, jo to byly časy, neměl žádný starosti, jeho máma byla zdravá, ale teď je všechno jinak..
Jeho mamka má totiž vážnou nemoc, nikdo neví, jestli se uzdraví, nikdo neví, jestli zemře.. Její osud je v rukách někoho, koho člověk nepozná, dokud bude žít. Až teď si na mámu vzpomněl. Poslední dny ji totiž velice zanedbával, už týden ji nenavštívil v nemocnici u sv. Anny a volal jí naposledy před 3 dny. Bylo to proto, že veškerý čas trávil se Zuzkou. Pokaždé si řekl, že k mámě zajde druhej den, že má dost času a že mu máma neuteče.. Netušil však, co se děje, netušil, že její zdravotní stav se zhoršuje…. Vůbec nic nevěděl, měl v hlavě jenom Zuzku a pro nic jinýho tam už nebylo místo…
Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To měl ještě dost času, než budou mít sraz se Zuzkou, a nemocnice není tak daleko, řekl si.. Sedl tedy na osmičku a dojel přímo k nemocnici. Jakmile do ní vstoupil, měl divný pocit. Něco bylo v nepořádku, ale ani ve snu ho nenapadlo, co se stalo. Šel tedy do druhého patra na pokoj, kde ležela jeho mamka. Ale postel byla prázdná. Zaradoval se, třeba ji před chvílí pustili domů a ségra ji odvezla. Vtom vešel do pokoje doktor a jakmile spatřil Honzu, pošeptal něco sestřičce a ta vyšla z pokoje…
"Posaďte se, Honzo!" a nabídl mu volné místo na židli. Jeho hlas zněl jinak než obvykle, smutně a přitom jakoby v něm byla úleva. "Za posledních pár hodin došlo k jistým událostem!" Honza neměl dobrý pocit, a tak se rovnou zeptal: "Kde je moje máma?!" Doktor Sotecký chvíli přemýšlel, asi hledal vhodná slova, a po chvíli ticha pověděl: "Vaše matka je tam, kde jí je líp… Nebojte, neumírala v bolestech, umřela ve spánku, o ničem nevěděla…" Honzovi se zatmělo před očima. CO mu to právě Sotecký řekl?! Jeho máma je mrtvá?! To přece není možné, sakra, byl tu před týdnem a její stav už byl lepší, říkali, že jí možná pustí domů. Ani se s ní nerozloučil. Přišlo mu to zbytečný, jak mohl tušit, že už nikdy nebude příležitost?! Jak mohl vědět, že už ji nikdy nespatří, nebude s ní mluvit a že ho nikdy nepohladí po jeho kaštanových vlasech?! Ano, byl jako ona, byl jí velice podobný.. Vzhledem i povahou.. Nahlas se rozbrečel…. Potřeboval být sám. Vyběhl z nemocnice, nevěděl, kam jde, utíkal někam, kde to neznal…. Najednou se zastavil v jednom parku, až teď mu došlo, kde je.. Sem chodíval s mámou jako malej kluk, tady si s ní hrál. Je to dávno, hodně dávno.. Zase se rozbrečel, nevěděl, co má dělat, přál si jediné. Vrátit čas o několik dní nazpátek, aby se mohl rozloučit se svojí milovanou maminkou. Když ji naposledy viděl a odcházel od ní, řekl jí pouhé: ,,Ahoj mami, zítra zase přijdu!" Ale nepřišel, ani ji neobejmul a neřekl ji, jak moc jí má rád a že je pro něj nejdůležitější na světě a že ji nikdy nechce ztratit.. Ale ztratil ji, navždy…

ještě nepřišel čas...

15. září 2007 v 21:47 | Dominik
Jeden muž přišel o všechno, pro co žil, a rozhodl se, že si vezme život. Aby si byl jist, že se mu to podaří, rozhodl se pro trojitou sebevraždu. Spolykal celou plechovku silných prášků na spaní, vzal si provaz a pistoli a jel na most, který vedl přes řeku.Tam si dal smyčku kolem krku a druhý konec provazu pevně přivázal k zábradlí. Skočil z mostu a při výskoku se chtěl střelit do hlavy. Netrefil se a přestřelil provaz. Když skočil do vody, ocitl se přesně na tom místě, kde do řeky ústila městská kanalizace. Při skoku si lokl vody a ta byla tak hnusná, že všechny prášky, které před tím spolykal, vyzvracel!
A právě v tu chvíli ho míjela výletní loď s turisty. Zachránili ho. Jeho čas prostě ještě nepřišel…

Pribeh

15. září 2007 v 0:05 | Dominik
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Příběh 2
Smrt čeká
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE.Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONAale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Laska 1

15. září 2007 v 0:01 | Dominik
Láska... cit, který by měla mít ve svém srdci každá živá bytost... Slovo, který vysloví každý člověk... výraz očí.. když chcete někomu naznačit, že ho milujete nebo máte ráda, nemusíte ani mluvit, poznáte to z pohledu - oči říkají, miluji tě... Hmm - láska, ale co to vlastně je, na to se už skoro nikdo neptá.. Co by to bylo, kdyby to byla láska?? ... je to zástup mnoha citů.. láska umí rozehřát i to nejstudenější srdce, krásně hřeje, díky lásce je člověk šťastný, ale láska taky bolí... člověk se kvůli ní trápí, z jeho očí se rodí nesčetně slz, srdce krvácí a duše volá o pomoc, která nepřichází... Láska - nejsilnější cit, který existuje...
Láska je anděl.... Dívka, která když žila, rozdávala radost, porozumění, měla v sobě andělskou krásu a duši toho nejčistšího anděla... Při pohledu na ni vám zůstane v paměti napořád, nelze na ni zapomenout. Její pohled je tak pronikavý a hřeje vás u srdce. Do této dívky se kdysi zamiloval
jeden chlapec... Ona byla ovšem odsouzena na smrt, dostala rakovinu a musela odejít z toho světa. On na ni nikdy nezapomněl a až do konce vlastního života jí byl věrný, každý den chodil k jejímu hrobu s kytkou kopretin a vyznával jí nekonečnou lásku, v noci se mu o ní zdály sny... Život bez ní se mu zdál ovšem pustý a prázdný - jeho Láska odešla... a bez lásky se žít nedá... proto si vzal sám život v domnění, že ji potká tam nahoře - v nebi...
A pro tyto všechny vlastnosti, které tato dívka za svého života měla, se z ní stal Anděl lásky... Láska zůstává navždy v nás, jsme díky ní šťastni, ale i smutní... a kvůli lásce si bereme i život... je zvláštní, kam až láska dokáže zahnat smrtelná srdce...
 
 

Reklama